Ivča a Jirka

Na přelomu druhé a třetí červencové dekády jsme naši další výpravu (tentokrát druhou v rámci  letošního pobytu na Šumavě) podnikli k zázračnému prameni pod Stožeckou skálou a na horní část nejstarší naučné stezky na Šumavě, tj. na Medvědí stezku, která nás přivedla až ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu.

Jako start i cíl našeho putování byl zvolen Stožec. Tato obec (780 m n.m.) byla založena v r. 1796 jako dřevařská osada v údolí hlubokých lesů Studené Vltavy. My jsme zahájili naši výpravu po žluté turistické značce, která nás provázela až k rozcestníku Stožecká luka (805 m n.m.). Žlutá značka nás vedla skrz krásné louky plné motýlů. U rozcestníku Stožecká luka , jsme odbočili na východ po modrém značení, které nás dovedlo k rozcestníku Pod Stožeckou kaplí (852 m n.m.). Odtud jsme stoupali ke Stožecké kapli přes místní Porost pod Stožeckou skálou. Jedná se asi jen o 6 ha lesa, který je významným vývojovým článkem mezi pralesem a lesem hospodářským. V r. 1990 byl vyhlášen přírodní rezervací. Před 5 lety byl porost oplocen z důvodu ochrany přirozené obnovy lesa před zvěří, a skrz toto oplocení vede i turistické značení.

Stožecká kaple je poutním místem na jihozápadním úbočí Stožecké hory. Původní dřevěnou kapličku zde vystavil v r. 1791 místní kovář J. Klauser jako poděkování za uzdravení zraku zázračnou vodou ze zdejšího pramene. Na začátku 19. stol. byla kaplička přestavěna a v 60. letech 19. stol. rozšířena o dřevěnou přístavbu s dřevořezbami. Pravidelně se zde konaly srpnové Mariánské poutě za účasti tisíců lidí (v r.1920 se prý účastnilo 5 tisíc lidí, to byl zřejmě místní rekord), a to až do druhépoloviny 40. let minulého století. Nástupem komunistů začala kaple chátrat a byla i úmyslně ničena. Na konci 90. let 20. stol. byla kaple znovu postavena do své původní podoby J. Kocourkem z Prachatic. Zároveň byla obnovena i tradice srpnových poutí.

Turisté při návštěvě Stožecké kaple nemohou vynechat Stožeckou skálu (976 m n.m.), skalní hřebínek s hezkými výhledy. My jsme se rozhodli prozkoumat vrchol Stožecké hory ( 1065 m n.m.), kde jsou ale skály poměrně zarostlé a bez výhledů.

Od Stožecké hory jsme se vrátili na rozcestí pod Stožeckou kaplí a pokračovali po modrém turistickém značení k rozcestníku Pod Stožečkem (825 m n.m.) a dále lesy až ke Studené Vltavě, kterou jsme překonali přes dřevěnou lávku. Pokud někdo přemýšlí, proč se jmenují dva hlavní prameny Vltavy „Teplá“ a „Studená“, stačí se přesvědčit právě před jejich soutokem (lze jen z lodi), Studená Vltava je skutečně mnohem studenější. My jsme zde mimo studené vody narazili i na ukázkovou černou zmiji, která byla ochotna chvíli pózovat (viz. fotogalerie níže). Při pohledu na tuto zmiji se nám vždy vybaví historka, kdy Ivča po upozornění, že sjme narazili na zmiji, nechtěla tomu věřit a považovala ji za exkrement velkých rozměrů... :-D

Po překonání Studené Vltavy modré značení vyměnilo lesní cesty a pěšiny za asfaltovou komunikaci, která dříve spojovala Stožec s Novou Pecí. Dnes je tato komunikace uzavřena a prohání se zde mimo cykloturistů i spousta in-line bruslařů (ti na počet určitě vyhráli). Modrá turistická značka nás přivedla až do malé osady (spíše samoty) Černý Kříž (745 m n.m.) na okraji Mrtvého luhu.

Černý Kříž dostal svůj název po velkém 6-ti metrovém černém kříži, který byl zde vztyčen na památku schwarzenberského lesníka. Ten byl zde kdysi zastřelen pytlákem. Kříž stával u nedalekého brodu přes Studenou Vltavu. Dnes je zde důležitá železniční stanice s pensionem a bufetem. Černý kříž je také počátkem nejstarší šumavské naučně Medvědí stezky. Protože jsme sem dorazili až odpoledne, rozhodli jsme se celou Medvědí stezku rozdělit do dvou výletů a tentokrát zvládnou její horní část. Žluté turistické značení nás vedlo kolem Lesního potoka ústícího do potoku Hučina po tzv. Rudolfově cestě. Ta dostala své pojmenování díky návštěvě habsburského korunního prince Rudolfa 17.7.1871, syna nejdéle panujícího rakouského císaře Františka Josefa I. a jeho krásné ženy Alžběty Bavorské zvané Sissi. Zdejší majestátné žulové balvany jsou ideálním místem pro památná sdělení pro příští generace. Proto postupně míjíme balvany s těmito nápisy: Krönprinz Rudolf Steig (cesta korunního prince Rudolfa) a Rudolfstein 17.7.1871.

Rudolfova cesta postupně stoupá a dovedla nás až k malému kamennému pomníčku (k tomu bylo potřeba sejít pár desítek metrů ze stráně pěšinou v trávě) připomínajícímu zastřelení posledního šumavského medvěda dne 14.11.1856. Jednalo se o patnáctiletou medvědici a její zastřelení určitě nebylo hrdinským činem. Honu se prý účastnilo 46 střelců a 76 náhončích. Zpočátku měla medvědice díky silné sněhové bouři štěstí a vypadalo to, že unikne. Karta se dokonce začala obracet a z lovců se na čas stali pronásledovaní. Nakonec ale byli lovci úspěšnější. Zajímavostí je i to, že zastřelená medvědice byla po určitých dohadech a tahanicích nakonec odvezena na lovecký zámek Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Zde byla zakonzervována, vypreparována a vycpanou medvědici stojící ve skleněné vitríně mohou návštěvníci na tomto zámku spatřit dodnes.

Od medvědího pomníčku jsme po žluté turistické značce doputovali k Schwarzenberskému plavebnímu kanálu. Tento vodní plavební kanál měří 44 km a spojuje jeden z přítoků Studené Vltavy s jedním z rakouských přítoků Dunaje (došlo tak ke spojení povodí Dunaje a Vltavy). Dnes je kanál významnou technickou památkou.  Podél Medvědí stezky prochází kanál podzemním tunelem dlouhým asi 420m uzavřeným z obou stran portály. My jsme v tento den navštívili pouze Horní portál vybudovaný v novogotickém stylu. Od Horního portálu jsme pokračovali podél kanálu po modré turistické značce, kolem Gabrielsteinu (viz. fotogalerie) až k rozcestí s Oslí cestou a tzv. Ministerkou. Oslí cesta je dnes cyklotrasa. My se ale vydali po neznačené Ministerce až do Stožce.

Celý výlet měřil 30 km. Ale náročné putování to až tak nebylo, neboť stačilo zvládnout celkové stoupání 421m.