Ivča a Jirka

Poslední říjnový víkend jsme se rozhodli vyrazit do Jinošova. O této obci jsme už několikrát v různých souvislostech slyšeli, ale nikdy zde nebyli. Rozhodli jsme se tedy tento nedostatek napravit a spojit to s výpravou do okolních lesů. Jinošov leží téměř na okraji Českomoravské vrchoviny v nadmořské výšce téměř 500 m n.m., u kostela dokonce 509 m n.m. Z obce je asi 5 km do Náměště nad Oslavou a 7 km do Velké Bíteše. V obci dnes žije asi 200 stálých obyvatel. Žije zde také cca 100 chovanců v ústavu sociální péče pro dospělé muže, který je umístěn v místním zámku Schönwald. Zámek byl vybudován na konci 18. stol. rodem Haugwitzů, který sídlil v nedaleké Náměšti. V obci mnohem dříve stávaly 2 tvrze. Pro někoho možná překvapivé, ale důvody byl prostý. Ves nevlastnil jeden pán, ale dva. Jsou dochovány záznamy ze 14. stol. o Jerušovi z Jinošova a Jimramovi a Mikulášovi z Kralic, mezi kterými to často jiskřilo. Ale Jerušovu synovi, zvanému Ješek Vlach, se podařilo na konci 14. stol. ves spojit. Starší tvrz pak byla opuštěná už v polovině 15. stol. Dnes je prý možné v zahradě č. 27 situovat místo, kde stávala, ale nic víc zde nenajdete. Mladší tvrz prošla několika přestavbami a dnes je v ní umístěna místní fara. Jedná se o dvoukřídlou patrovou budovu s půdorysem ve tvaru písmene „L“. Jižní křídlo je starší a dle průzkumu ukrývá gotické zdivo věžovitého paláce. Ve východním křídle je zazděný portál brány. Ještě v 19. stol. byl kolem tvrze mohutný příkop. Ten byste tu dnes ale marně hledali, protože byl zcela zavezen.

My jsme prošli kolem bývalé tvrze (fary) a pokračovali po červené kolem bývalého areálu JZD směrem ke Košíkovskému lesu. To jsme ale netušili, jaká cesta nás čeká. Přesto, že několik dní nepršelo, tak zemědělcům se podařilo z cesty udělat mechanizací směs bláta, vody a všeho možného, která dosahovala 5-10cm výšky. Rozhodli jsme se pro úhybný manévr a sestoupit do okolních zaoraných polí, ale moc jsme si nepomohli, protože zřejmě těsně před naším výletem zde zemědělci rozmetali nějakou kejdu s močůvkou. My jsme tak museli v úseku dlouhém asi 1 km řešit dilema, jestli se brodit vodou a tekutým blátem, nebo tancovat a hopsat po polích mezi fekáliemi (některé se tedy moc nerozprášily). Na „vůni“ jsme si rychle zvykli, ale naše obuv musela nést následky. Pokud by nás někdo pozoroval, mohl se možná docela dobře pobavit… :-) Polní tanečky nás trochu zdržely, ale úspěšně jsme dorazili na konec polní cesty, kde začínal les. To bylo radosti, zejména když jsme po pár metrech dorazili k rybníku Bělizna. Zde jsme se dokončili očistu a věnovali se okolí rybníku. Název Bělizna pochází ze staročeštiny a znamenal bílou kožešinu. Těžko říci, jestli za to mohli kdysi zde žijící vlci. Je to jen naše hypotéza a ohledně původu názvu se nám nepodařilo nic dopátrat. Kolem rybníku vznikla chatová osada Bělizna. Chatky potkáte nejen kolem rybníka, ale na pár narazíte i v lese. Z informací, které jsme zde obdrželi od místních jsme pochopili, že osadníci, alespoň navenek, drží velmi pohromadě. Mají dokonce rozdělené, o co se kdo stará a jsou určeni správci okolních studánek. Průzkumem okolo rybníka jsme strávili skoro hodinu a nachodili kolem 3 km. Nedaleko rybníka jsme navštívili také studánku V Hrdle, která rybník napájí. Název studánky jsme pochopili velmi rychle, opravdu jsme měli při sestupu pěšinou pocit, že vcházíme do hrdla, které zde vytvořila příroda. Studánka samotná nás trochu zklamala. Bylo to způsobeno tím, že zde zrovna probíhala její rekonstrukce. Její přístřešek byl zřejmě zchátralý (ležel „vzhůru nohama“) a my jsme měli pocit, že koukáme do nějaké díry s dešťovkou (viz fotogalerie). :-) Se studánkami jsme měli vůbec docela smůlu. Chtěli jsme původně navštívit většinu ze všech 9, které se zde nachází, ale nakonec jsme zvládli jen 5. Zádrhel byl v tom, že k nim nevedou značené cesty. Ke studánkám se odbočuje ze značených cest, ale jsou směrovány jen občas dřevěnými cedulkami, které sem umístili zdejší osadníci. Některé studánky bylo možné objevit bez problémů, k jiným cesta najednou zmizela v houští, a přesto, že jsme pátrali, tak se nepoštěstilo. Problém mohl být také v tom, že jsme šli v protisměru šipek, tak jsme občas mohli některou přehlédnout.  Polovina objevených byla navíc vyschlých. Vraťme se ale zpět k rybníku Bělizna.

Po průzkumu jeho okolí jsme pokračovali po červeném značení Košíkovským lesem. Nejdříve jsme šli tzv. Vlkovou alejí, zvanou také Zabitá. Proč tento název? Dne 28.3.1861, kdy zde ještě všude leželo spousty sněhu, byl zde zastřelen poslední vlk. Ten byl odvezen do Náměště nad Oslavou, kde se rozhodlo, že bude vycpán. Vlk tak obohatil zámecké sbírky a je tam do dnes. Na jeho památku je zde pomníček. Už 15 let se u tohoto pomníčku vždy na Silvestra odpoledne schází místní chataří z osady Bělizna v duchu svého hesla: „Přejeme smír a zdravé tělo, by se Vám zde na Silvestra potkávati chtělo“.

Od pomníčku vlka jsme pokračovali po červeném značení ke Klusácké aleji. Jedná se o rovný úsek cesty, který jen občas mírně klesá (stoupá). I dnes je zde patrná alej stromů, kde zřejmě panstvo realizovalo své vyjížďky. My jsme po chvíli dorazili k Přírodní památce Olšoveček. Jedná se o dvojici rybníčků na Pucovském potoce, který je jedním z přítoků Oslavy. Žijí zde ohrožené druhy ryb a obojživelníků. Měli jsme snahu se na tuto památku podívat zblízka. Dostali jsme se velmi přerostlou vegetací kousek od prvního z rybníčků, ale vegetace byla čím dál vyšší, tak jsme to vzdali. Nedostali jsme se tak ke studánce Holubí. Chtěli jsme pak celou část obejít po neznačených cestách, ale asi po 1km jsme opět skončili v neproniknutelných houštinách. Vrátili jsme se tedy zpět na Klusáckou alej. Asi po 900m jsme odbočili doprava, pokračovali po neznačené cestě, na rozcestí jsme se kousek vrátili po jedné z odboček ke studánce V Olších. Tahle studánka je pramenem Pucovského potoka, na kterém leží výše zmíněná přírodní památka. Byla ale k našemu překvapení vyschlá a také zchátralá. Vrátili jsme se zpět k rozcestí a pokračovali dále po neznačené cestě. Překřížili jsme silnici č.399 a objevili jednu z dalších studánek nedaleko hájovny U Černého kříže. Tahle nesla název U Korbele (dříve V Pastýřce). Studánka prošla v r. 2008 rekonstrukcí a bylo to vidět.

U Korbele jsme se občerstvili, vystoupali k hájovně, kde jsme překřížili cestu na Krokočín a pokračovali jihozápadním směrem po neznačené cestě k pomníčku s křížkem, který byl zde vybudován na památku lesního hajného Jana Kaliny. Ten byl zde 11.6.1914 zákeřně zastřelen pytlákem. U pomníčku je křižovatka neznačených cest. My se vydali doprava ke studánce s názvem Panská. I tato studánka byla vyschlá a probíhala její rekonstrukce. Vrátili jsme se zpět na rozcestí k pomníčku a pokračovali k další směrované studánce, která je nedaleko hájovny (č. 43) a jmenuje se Kalinova. Tato studánka byla v r. 2008 oceněna jako nejhezčí studánka Vysočiny. Zajímavostí je, že v r. 2004 se u této studánky konal koncert vážné hudby. Od studánky jsme mírně vystoupali k hájovně, ve které žily už 3 generace rodiny Kalinů. Podle nich je studánka pojmenovaná a oni o ni pečují dodnes.

Za doprovodu štěkotu psa jsme minuli hájovnu a pokračovali po neznačené cestě směrem na jih k silnici spojující Jinošov s obcí Hluboké. Silnici jsme přešli a pokračovali přes pole. Polnosti zde nesou název Vrbovky. Původně jsme se chtěli odtud dostat ke studánce Hraběcí. Cesta se nám ale opět začala ztrácet v bujné vegetaci a studánku jsme neobjevili. Za to jsme narazili na zbytky srnčí zvěře. :-( Neumíme posoudit, zda se jednalo o práci pytláků, nebo jsme jen měli velké oči. Protože se pomalu začínalo smrákat, byl čas naše kroky směrovat po schůdnějších neznačených cestách směrem k Jinošovu. Zde jsme ještě stačili navštívit dvě zdejší památky: v úvodu zmíněný zámek zámek Schönwald a pozdně gotický kostel sv. Petra a Pavla, který je dominantou obce.

Zámek Schönwald, stejně jako obec, jsou od r. 1752 spojeny se jménem Bedřicha Viléma Haugwitze, prvního ministra Marie Terezie. Ten si koupil náměšťské panství a s ním i Jinošov. Za Haugwitzů začal Jinošov vzkvétat, včetně zámku a přilehlého zámeckého parku. Nejvíce za hraběte Jindřicha Viléma. Haugwitzové na Schönwaldu pravidelně pobývali vždy celé léto. Pokud někoho zajímá více informací o Jindřichu Vilémovi, může nahlédnout do textu naší dřívější fotogaleie Na Vlčí kopec a Gloriet. Kostel sv. Petra a Pavla je mnohem starší. Nicméně dodnes se neví kdy a kdo dal kostel vybudovat. První písemná zmínka o kostele je z r. 1368 . Historici odhadují, že kostel může být ještě o 50-150 let starší. Nejstarší částí kostela je kněžiště s pásovými gotickými žebry se sakristií. Možná se jedná o původní část kostela, ke které byla později přistavěna hlavní loď s kůrem, dvě věže a krypta s kaplí. Kostel prošel řadou dalších stavebních úprav. Ze dvou věží spojených přímo s kostelem byla postavena zvonice s třemi zvony. Konečná podoba kostela byla dokončena na počátku 20. stol.

Celá popsaná trasa, i se všemi zacházkami, měřila 21,4km. Nebyla však nijak náročná. Stačilo vystoupat 236m.