Ivča a Jirka

Třetí sobotu v září jsme se vypravili do našeho nejmladšího a nejmenšího Národního parku Podyjí. Na putování jsme se vydali z obce Lesné, která leží mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí v nadmořské výšce 463m n.m.  Místní tvrdí, že je nejvýše položenou obcí na Znojemsku. Obec je ale nejen nejvýše položenou, ale je i nejmladší. Vznikla v r. 1794 za zajímavých okolností. Poslední majitel vranovského panství hrabě Michal Jan Josef z Altmanu se příliš zadlužil při zvelebování svého sídla ve Vranově, navíc byl gambler a spoustu peněz prohrál. A tak byl v lednu 1793 Vranov prodán v konkurzu pražskému advokátovi Josefu Hilgartnerovi, rytíři z Lilienbornu. Ten nechal o rok později vykácet část lesa, kde nyní stojí Lesná, a získanou půdu rozdělil na stejné parcely o velikosti necelých 2000m². Každou takovou parcelu prodával za 10 zlatých zájemcům. Takto vznikla v r. 1794 nová obec, která se díky advokátovi jmenovala původně Liliendorf. Nové obyvatelstvo se muselo při koupi zavázat platit rentu vranovskému panství. Po 7 letech se obec rozrostla na 81 usedlostí. V r. 1849 získala obec samostatnost. Dalším zlomovým okamžikem pro obec byl rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa. Německé obce se nechtěly připojit k republice a vytvořili svůj vlastní stát „Německé Rakousko“. Činnost tohoto státečku byla ukončena obsazením v prosinci 1918 Českoslovenkou armádou. Češi s Němci  (Němců zde bylo asi 3x více) pak spolu v Liliendorfu dobře vycházeli, a to až do r. 1935, kdy se vztahy díky mezinárodní situaci začaly zhoršovat. Po záboru pohraničí Německem v říjnu 1938 byl Liliendor přičleněn k Říši. Po osvobození Československa bylo původní německé obyvatelstvo odsunuto. Ještě v roce 1945 byla obec přejmenována na Lesnou. V obci se dnes nachází i několik zajímavých památek (větrný mlýn, kostel sv. Terezie) a 1. České muzeum motocyklů s automobilovou galerií.

Z Lesné jsme vyrazili po žluté turistické značce kolem kostela k rybníku pod Lesem. Od rybníka to už byl pak necelý 1km k loveckému letohrádku Lusthauz. Ten stál v lesích mnohem dříve než obec Lesná (Liliendorf). Historici se domnívají, že už zde mohl stát v polovině 18. stol., kdy byl asi středem kančí obory. Zřejmě po r. 1775 byla obora symbolicky upravena jen pro zasvěcené. Svědčí o tom kruh uprostřed čtverce a 4 pravoúhlé cesty, které kruh i čtverec protínají, zatímco se jich další 4 úhlopříčné cesty pouze dotýkají. V polovině 19. stol. vyhořelo horní patro letohrádku. Po požáru získal objekt novou jehlancovou střechu a větší počet dřevěných sloupků na ochozu v patře. Rekonstrukce letohrádku byla dokončena vlastníkem, tj. Správou NP Podyjí, v r. 2002. Od letohrádku jsme pokračovali stále po žlutém značení až k soutěsce Vranovská brána.

U turistického rozcestníku u Vranovské brány se naše žluté značení připojilo k červenému, které sem vede od Vranova. Z Vranovské brány naše kroky po téměř vrstevnicové cestě doprovodí červená až k rozcestí Ledové sluje. Zde je vyznačena slepá červená odbočka přes kameny skalnatého hřebene až k vyhlídce u Obelisku. Odtud je výhled do údolí Dyje a částečně i na Vranov. Lepší výhled odtud bude, až se stromy zbaví listí. Jaště pár zajímavých informací k Ledovým slujím.

Ledové sluje jsou severoseverozápadním příkrým svahem nad meandrem Dyje. Tento svah je posetý kamennými a balvanitými sutěmi s rozsedlinovými jeskyněmi, periodicky vyplněnými ledem, který zde vydrží i do přelomu jara a léta. O Ledové sluji se traduje pověst, že zdejší jeskyně kdysi posloužily k přenocování dyjským vodním vílám. Vládci zimy se prý ale nelíbilo, že víly svým dechem vyhřívají svůj skalnatý úkryt a proto podzemí obalil ledem. Ledové sluje ale vznikly jinak. :-) Řeka Dyje postupně podemlela celý svah, k tomu mráz a vítr působil na skály. Jednotlivé kamenné bloky začaly někdy ve čtvrtohorách díky gravitaci pracovat a sesouvat se, možná jim pomohlo i nějaké dřívější zemětřesení. Vznikly tak skalní sruby a suťová pole s rozsedlinovými jeskyněmi - rozsáhlé pseudokrasové prostory s dosud zjištěnou délkou cca 2 km se 20 vchody. Popsaný proces stále probíhá. V jeskyních zvláštním způsobem cirkuluje vzduch. V zimě se zde kondenzuje a mrzne vzdušná vlhkost, přičemž se zde vytváří rampouchy, povlaky, námrazy a ledové kaskády. Led v některých místech vydrží až do letních období. Na jaře a v létě dochází k namíchání teplého venkovního vzduchu se studeným a vlhkým v podzemí. Vzniklý ochlazený vlhký proud vzduchu se dostává otvory z podzemí ven, a protože je chladnější než okolní, klesá po svahu do údolí. Díky tomu má celá lokalita specificky chladné klima a je hostitelem některých organizmů z doby ledové (mechorosty, lišejníky, pavouci…), které jinde nenajdete. Na svahu je velmi zvláštní populace smrku ztepilého, která stojí za pozornost. Husté spodní větve smrku přijímají vláhu z chladného vlhkého vzduchu podzemí, zatímco větve ve výšce větší jak 2m řídnou a zkracují svou délku. Smrky tak vypadají velmi zvláštně opelichaně. Navíc kamenitý svah nedovoluje semenům se zde uchytit a smrky se množí tak, že nové stromy rostou přímo z mateřských větví, které zakořeňují do země!!

Ledové sluje jsou od ostatního terénu odděleny až 20m širokou průrvou, pojmenovanou Velká rozsedlina. K jeskyním, ani na svah, se nedostanete. Cesta končí na vyhlídce u Obelisku a dál je vstup přísně zakázán. Z výše popsaných důvodů jsme samozřejmě zákaz respektovali, navíc kamenné bloky stále pracují a každý rok se zde zřítí několik balvanů. Toto místo velmi okouzlilo někdejší majitelku Vranova, polskou hraběnku Helenu Lubomírskou - Mniszkovou. V letech 1858-59 umožnila návštěvníkům přístup k jeskyním. V celém svahu nechala vybudovat systém stezek a laviček. Ty byly ještě přístupné v první polovině 20. století. V r. 1860 byl na vrcholu Ledových slují vztyčen Okrašlovacím spolkem ve Vranově na počest hraběnky obelisk ve tvaru komolého jehlanu. Prý leží v jeho základech hrnec s 1 stříbrnou a 15 měděnými mincemi, navíc také pahýl 12 m vysokého dubu.

Od Obelisku jsme se vrátili k turistickému rozcestníku Ledové sluje a pokračovali doprava po červeném značení. V mapě je tato trasa pojmenovaná jako Cesta Romana Havelky. Cesta nese jméno malíře krajin, který v Podyjí v první polovině 20. stol. rád tvořil. Lidé ale tuto cestu znají spíše pod názvem „Pašerácká stezka“. Už její název napovídá, k jakému účelu sloužila. Cesta se po chvíli zúžila na pěšinu, kde se z jedné strany tyčí různé skalní útvary, na druhé straně stezky je sráz do údolí, kde teče řeka Dyje. Řeka tu a tam na nás občas vykoukne. Asi po 1,5km se pěšina změní v lesní cestu a časem červená pokračuje po panelové cestě. Červené značení nás dovedlo až k rozcestí Na Keplech. Odtud jsme si nejdříve po modrém značení odskočili na Hardeggskou vyhlídku (cca 1,5km), kde jsme už několik let nebyli.

Hardeggská vyhlídka s dřevěným altánem na okraji skály se dříve jmenovala Luitgardina. Je umístěna na české straně státní hranice s Rakouskem, a to přímo nad městečkem Hardegg. V roce 1990, po likvidaci železné opony, prošel altán rekonstrukcí díky Rakouskému klubu turistů, což bylo považováno jako dar Správě NP Podyjí (tehdy ještě nebyl NP, ale CHKO). Hardegg působí malebným dojmem. Jeho dominantou je gotický hrad z 12. stol. Dnes je na hradě umístěna expozice o mexickém císaři Maxmiliánu Rakouském a dávné umění amerických indiánů. Na návštěvu Hardeggu již nebyl čas, takže jsme se vrátili po modrém značení a pokračovali až do obce Čížov.

Na okraji Čížova jsme se prošli kolem zachovalé železné opony. Je to u nás jediná souvislá ukázka této rarity. V r. 1951 vstoupil u nás v platnost zákon na ochranu státních hranic. Na základě něj byla zahájena výstavba ženijně-technických zátarasů podél hranic s Rakouskem a Německou spolkovou republikou, známá právě pod pojmem železná opona. Zde bylo vytvořeno pásmo nikoho, kam se mohlo vystupovat jen na základě propustky. Zátarasy uvnitř tohoto pásma (v rozsahu 100m – 4km od státní hranice) byly opatřeny signalizací, která znemožňovala jejich překonání. Linie této stavby byla několikrát posunuta směrem do vnitrozemí. Součástí železné opony byly drátěné zátarasy o šířce 20m se signální stěnou, oraným pásem ošetřovaným šílenými herbicidy, dále byly doplněny o ježkové a jehlanové zátarasy, osvětlovací rampy, strážní věže apod. Součástí byla i asfaltová cesta, tzv. Signálka, která umožňovala rychlý přesun Pohraniční stráži. Kousek od železné opony jsme se také zastavili v Návštěvnickém centru Správy NP Podyjí, kde je stálá výstava věnovaná Podyjí.

Prošli jsme obec Čížov a pokračovali dále po modrém značení kolem bunkru k Čížkovskému rybníku. Rybník leží na Klaperově potoce. Od rybníku jsme pokračovali proti proudu tohoto potoka a stále nás provázelo modré značení. Postupně jsme minuli Lesní rybník a rybník Pod Lesem. Odtud to byl už kousek zpět do Lesné, kde jsme na závěr omrkli větrný mlýn a občerstvili se. Výlet měřil 20 km a bylo potřeba vystoupat 360m.