Ivča a Jirka

V Krkonoších jsme byli čtvrtý červnový týden. Jeden den jsme měli skutečně štěstí, neboť jsme nezmokli. Tento den jsme se rozhodli vyrazit z Horních Míseček na Dvoračky a Huťský vodopád. Ale postupně. Výpravu jsme zahájili z Horních Míseček. Po zelené turistické trase jsme protnuli Mísečskou a Krvavou strouhu, které byly díky vytrvalým dešťům v předchozích dnech plné vody. Po pár kilometrech jsme dorazili do Kotelních Jam. Velká a Malá Kotelní jáma je ledovcový dvoukar se zachovalými bočními morénami. Ledovec, který obě Kotelní jámy vytvořil, byl skoro 3km dlouhý a dosahoval až k Budskému potoku, který jsme rovněž minuli. Ne každý asi tuší, že Velká Kotelní jáma je vyhloubena v žule, kdežto Malá kotelní jáma vznikla v krystalické břidlici. Lze zde objevit horskou květenu, ale také romantická zákoutí kolem Kotelského potoka. Z cesty jsme samozřejmě nescházeli, protože jsme byli v 1. zóně KRNAPu, i když horská květena by nás lákala. Nejdříve jsme prošli Velkou Kotelní jámou, pak se cesta prudce zatočila a následovala Malá Kotelní jáma. Z Kotelních jam byly nádherné pohledy na Kotel a Harrachovy kameny, kde jsme byli předchozí den. Z Kotelních Jam jsme začali stoupat až k turistickému rozcestníku Nad Dvoračkami, odkud to byl už jen kousek ke Dvoračkám. Horská chata Dvoračky (dnes jsou tady dvě vedle sebe, jedna původní a druhá nově vybudovaná) leží v nadmořské výšce 1125 m n.n. mezi Lysou horou a Kotlem. Původně se jednalo o pasteveckou boudu, která na konci 19. stol. vyhořela. Spáleniště si koupil hrabě Harrach a nechal zde vybudovat hostinec. V roce 1902 se zde konalo 7. mistrovství Čech v lyžování. Pozemková reforma způsobila, že Dvoračky přešly do rukou státu, poté byly pronajaty české rodině Půhonných, kteří Dvoračky přestavěli do dnešní podoby a od státu je odkoupili. Na Dvoračkách rád také pobýval Eduard Beneš se svoji manželkou. Na Dvoračkách jsme se občerstvili (studené pivo přišlo velmi vhod) a sešli do Sedla pod Dvoračkami , odkud jsme po modré turistické cestě sestoupili k Huťskému potoku a Huťské boudě, a po modré pokračovali až k Huťskému vodopádu (název „Huťský“ vznikl jako odvozenina od první sklářské huti v Krkonoších), který padá z výšky asi 20m. Tento vodopád se nachází na Huťském potoku, který pramení nedaleko pod Dvoračkami. Cesta k němu byla docela slušný sešup dolů, neboť jsme asi na 2 km museli sejít převýšení 335 m, ale vodopád stál za to. Díky velkému množství vody byl naprosto fascinující. Toto převýšení jsme pak zase museli vyšlápnout zpět, protože do Sedla pod Dvoračkami jsme se museli vrátit, abychom mohli pokračovat v naplánované cestě podél Kozelského potoka. Nejdříve po zelené a pak po žluté jsme scházeli podél Kozelského potoka až do Skelné Hutě, která je dnes součástí obce Vítkovice. Od Hotelu Skála, který k našemu překvapení nebyl v provozu, jsme pokračovali po modré na Třídomí a dále kolem říčky Jizerka do Dolních Míseček. Tady se začalo pomalu zatahovat, ale výstup do Horních Míseček jsme ještě zvládli bez deště. Pak spadla šedá opona a jak říkal děda Komárek (Josef Kemr) ve filmu Na samotě u lesa: „Chčilo a chčilo“. I když on to říkal v přítomném čase. Celá trasa obnášela přes 23 km a museli jsme celkově vystoupat přes 950 m. Za zmínku stojí ještě poznamenat jednu věc. Tento den se rojili v Krkonoších tesaříci, takže jsme na vlastní oči během jednoho dne viděli skutečně stovky, ne-li tisíce, tesaříků, o čemž je důkaz i v naší fotogalerii.