Ivča a Jirka

Náš pobyt na začátku července 2014 na Náchodsku jsme se rozhodli věnovat zdejším skalním městům. Před cca 20 lety jsme zde společně strávili přes 3 týdny a vydatně zdejší lokalitu prolezli. Na Náchodsko jsme se od té doby několikrát vrátili (naposledy v r.2008, fotogalerie najdete zde), ale spíše jsme inklinovali k Broumovským stěnám.

První den jsme si naplánovali Teplické skalní město. Vyrazili jsme od železniční stanice v Dolních Teplicích, které jsou součástí města Teplice nad Metují. Město se nachází v severovýchodních Čechách na horním toku řeky Metuje v nadmořské výšce kolem 460-470 m n.m. Název Metuje je hodně starý a v písemných pramenech se objevuje už v r. 1186, a to jako „Methuya“. Jazykovědci se domnívají, že je název dílem některého ilyrského kmene, který zde v minulosti sídlil. V 10. stol. patřil zdejší kraj, stejně jako celé východní Čechy, Slavníkovcům. Po jejich vyvraždění v r. 995 spadal pod vládu Přemyslovců. První písemná zmínka o Teplicích pochází z r. 1362. Teplice vznikly jako osada v podhradí skalního hradu Střmen. Název osady byl odvozen od výskytu teplých pramenů, které na území města vyvěrají dodnes. Hrad Střmen byl zlikvidován slezskými feudály v r. 1447, načež byl nahrazen tvrzí vystavěnou v Teplicích. Tvrz byla v 90. letech 16. stol. zrušena a na jejím místě byl v r. 1599 vybudován renesanční zámek (tzv. Horní zámek). Dnes se v tomto zámku nachází sídlo zdejší radnice. V r. 1614 byly Teplice rozděleny na Horní Teplice a Dolní Teplice, přičemž měly rozdílné majitele. Zajímavostí je, že Horní Teplice vlastnil v poslední ¼ 17. stol. Jan Petr Straka z Nedabylic, dle jehož závěti v případě vymření rodu připadnou majetky nadaci na zřízení a vydržování akademie pro děti chudé české šlechty. Strakové vymřeli v r. 1802 a v letech 1891-1896 byl na náklady nadace vybudován v Praze na Malé Straně (na levém břehu Vltavy) palác, tzv. Strakova akademie, kde dnes sídlí Úřad vlády ČR. Za zmínku stojí ještě barokní kostel sv. Vavřince z r. 1724, dřevěná poustevna a poutní kostel Panny Marie Pomocné, nebo tzv. Dolní zámek, který byl vybudován v raně barokním stylu v r. 1664 a dnes se v něm nachází domov důchodců. Město mělo na přelomu 19. a 20. stol. kolem 6500 obyvatel, ale dnes zde žije asi čtvrtina.

My jsme prošli Dolními Teplicemi k Dolnímu zámku a začali stoupat asfaltovou silničkou do místní části Kamenec, která se dříve jmenovala Střmen, neboť kdysi byla podhradím stejnojmenného hradu. Na Kamenci jsme obhlédli poutní kostel Panny Marie Pomocné s dřevěnou poustevnou. Kostel nechal v letech 1754-1763 vybudovat dr. Jan z Peytersbergu, který žil v poustevně se svým sluhou. Obraz zakladatele kostela je možné spatřit nedaleko hlavního vchodu. Pokračovali jsme stoupáním kolem kostela a po chvíli jsme narazili na červené značení, které nás kolem sjezdovky, rekreačních chat a penzionů přivedlo až před vstup do Teplického skalního města. U vstupu se nachází několik restaurací, penzionů a hotel Orlík. Ač jsme to nikdy zatím na našich stránkách neprovedli, tak tentokrát uděláme výjimku a negativně se vyjádříme k restauraci v hotelu Orlík. Opakovaně zde máme z dřívějška katastrofální zkušenosti s obsluhou. Dokonce jsme to řešili s majitelkou, která se nám sice omluvila a pozvala nás, ať se v budoucnu přesvědčíme o nápravě. Po pár letech to ale bylo to samé. Pokud paní majitelka nevyměnila personál, nebo se nezměnil majitel, tak doporučujeme vyhnutí se této restauraci hodně velkým obloukem. Jinde jsme ale měli zkušenost velmi dobrou.

Po zakoupení vstupného jsme se vydali dolní částí Vlčí rokle proti proudu Skalního potoka. Jižně od vstupu se nachází Teplická jeskyně, kam ale cesta nevede. Jeskyni ale zmíníme, protože díky svému umístění na dně kaňonu Skalního potoka má extrémně chladné a vlhké mikroklima. Na konci zimy se v jeskyni vytvoří ledová výplň, která vydrží až do pozdního léta. Žijí zde vzácní bezobratlí živočichové, kteří zde přežili od poslední doby ledové. Řada vědců se dnes domnívá, že se pod jeskyní může skrývat tzv. permafrost. Tímto termínem se označuje věčně zmrzlá půda. My jsme vystoupali k turistickému rozcestníku U Ozvěny. Za rozcestníkem jsme tak fakticky vstoupili do Teplického skalního města. Skalní město je součástí Národní přírodní rezervace Adršpašsko-teplické skály. Od Adršpašských skal je Teplické skalní město odděleno zmíněnou Vlčí roklí. Roklí vede žluté značení, které Vám v případě zájmu umožní přejít do druhého skalního města, a to za cenu původního vstupného (my jsme to ale nevyužili). Teplické skalní město je soustava pískovcových pilířů a věží, které obklopují tzv. Skalní ostrov nacházející se mezi 2 větvemi Skalního potoka. Dlouhou dobu se na území skalního města nacházel hluboký nepropustný les. Do skal se jen výjimečně vydávali lupiči, lapkové nebo lovci. V dobách náboženského pronásledování se zde v 17. a 18. stol. schovávali i čeští bratři. V r. 1824 vznikl v centru skalního města obrovský požár, který zde řádil několik dní. Až se rozpustil dým, mohli zdejší obyvatelé vidět neskutečné skalní scenérie. Ještě ve stejném roce byla zpřístupněna první část a v r. 1846 se už bylo možné dostat přes Malé a Velké chrámové náměstí až do jihozápadní části skal. Poslední část byla zpřístupněna v r. 1868.

Od turistického rozcestníku U Ozvěny stoupáme kolem prvních skalních útvarů (Smetana u klavíru, Permoník, Dragounská přilba a Sklad sýrů), které se často schovávají ve vzrostlé vegetaci. Jsme přesvědčeni, že před 20 lety jsme zde toho určitě viděli více. Za Skladem sýru nás čekala odbočka na bývalý hrad Střmen. Protože jsme zde byli před pár lety a nyní se zde nacházelo dost lidí, pokračovali jsme dál. Jen uvedeme, že hrad byl založen v první ½ 14. stol. pány ze Skalice, kteří hrad pojmenovali dle svého znaku v erbu, a to třmene, který se ve staročeštině nazýval střmen. Se svolením krále Jiřího z Poděbrad byl hrad v r. 1447 zbořen slezskými feudály. Hrad tak neměl dlouhého trvání, ale jak jsme se přesvědčili minule na vlastní oči, dnes jsou ze skalní plošiny na vrcholu Střmene hezké výhledy na okolní skály, údolí Metuje, Vraní hory, Rýchory i Krkonoše. My jsme zůstali věrní lesní cestě a pokračovali kolem dalších skalních útvarů. Nebudeme zde skály vyjmenovávat, protože na okružní cestě se nachází asi 80 pojmenovaných skalních útvarů. Zájemce odkazujeme na mapy, kde jednotlivé názvy najdou. Zmíníme jen pár nejzajímavějších a nejdůležitějších. Zastavili jsme se u Skalní brány, kde nepřehlédnete pamětní desku věnovanou J.W.Goethovi, který zdejší skalní město navštívil v r. 1790. Nedaleko skalních útvarů Koňská hlava a Řeznická sekera se nachází neznačená odbočka směřující na jih. My si pamatujeme, že tudy dříve vedlo nejen modré, ale i zelené značení do Bludiště, a na vrcholy Čáp, Skály… Cestu jsme kdysi absolvovali po trase Skály – Čáp – 3 Mušketýři – Bludiště – Lokomotiva. Na této trase moc turistů nepotkáte a jsou zde pěkné výhledy z vrcholů skal, vřele doporučujeme. My ale dorazili po modré značce až na Skalní náměstí s bývalou horolezeckou chatou. Odtud začíná okružní cesta skalním městem, kterou jsme také absolvovali. Pokračovali jsme vlevo. Vystoupali jsme po Starých zámeckých schodech, prošli Velké a Malé chrámové náměstí až ke Krakonošovu míči. Odtud už je to jen kousek ke Skalnímu chrámu. Jeho prostory jsou dlouhé asi 45m, vysoké 50m, ale široké jen asi 1,5 až 2,5m. Jedná se o přechodovou vývojovou formu mezi skalní soutěskou a puklinovou jeskyní. Na křížení hlavní pukliny s příčnou je prostor rozšířený a vystupuje navenek. Když jsme přicházeli ke Skalnímu dómu, začalo pršet. Nejdříve jsme se schovali pod skalní převis, ale za chvíli pršelo i tam. Déšť postupně sílil. Asi po 20 minutách se zdálo, že by mohlo být to nejhorší pryč, tak jsme vyrazili dokončit okružní trasu. Po pár minutách jsme ale pochopili, že předchozí déšť byl jenom předzvěst silnějšího deště, který nás doprovázel po celý zbytek našeho putování. Bylo zajímavé, že najednou jsme přestali potkávat jiné turisty, jen pár výjimek. Díky silnému dešti začala být všude spousta vody, špatně se fotilo… a naše nepromokavé doplňky se z nějakého důvodu staly promokavými. Jak je z fotogalerie zřejmé, okruh jsme ale dokončili. Na závěr jsme prošli Anenským údolím, ze kterého jsme sestoupili tmavým Podsvětím do studené skalní rokle Sibiř. Sibiř je velmi zajímavá skalní soutěska, asi 260m dlouhá, která vznikla na tektonické poruše. Je chráněna před sluncem a větrem, a proto se zde po celý rok udržuje mikroklima inverzní rokle. Na dně se hromadí studený a vlhký vzduch. Další zajímavostí je, že průměrná roční teplota je zde srovnatelná s průměrnou roční teplotou na polárním kruhu. Sníh a led zde často vydrží až do léta. Letos tomu ale tak nebylo. Ze Sibiře jsme vyšli opět na Skalním náměstí a po modrém značení jsme se za stále silného deště vraceli zpět.