Ivča a Jirka

Třetí den našeho pobytu jsme i přes předpovídané bouřky konečně vyrazili z Červenohorského sedla červeně značenou hřebenovkou na Praděd. Pozvolna jsme stoupali po červeném značení po severním svahu Velkého Klínovce, o kterém jsme psali v předchozí fotogalerii. Křížili jsme sjezdovky a sedačkovou lanovku. Od turistického rozcestníku Klínovec jsme vystoupali cca 1 km na vrchol Výrovka (1167 m n.m.), který je prvním vrcholem hřebenovky (pokud nepočítáme Velký Klínovec) mezi Červenohorským sedlem a Pradědem. Pojmenování Výrovka je u nás poměrně běžné a kopce stejného jména najdete po celém Česku. Pokud si myslíte, že název Výrovka je odvozen od toho, že na vrcholu žil výr, tak vysvětlení je jiné. Do poloviny 20. stol. byli dravci považováni za škodnou, a protože dravci jsou alergičtí na noční ptáky (včetně výra), byli noční ptáci využíváni jako vábnička na dravce. Myslivci tak v minulosti vymysleli boudu, na níž umístili vábničku (výra či jiného nočního ptáka), a stříleli na útočící nalákané dravce. Zdejší Výrovku můžete někde objevit i pod názvem Soví kameny, neboť německy se vrchu říkalo i Uhustein (uhu = výr, stein = kámen). Na jižním svahu Výrovky jsme využili posezení na odpočívadle na skále, občerstvili jsme se a pokračovali sestupem z Výrovky do malého sedla mezi Výrovkou a Malým Jezerníkem. Sedlo je zajímavé tím, že se zde nachází dvojité rozcestí červené a modré turistické značky, které se přímo nestýkají, ale travnatá cesta dlouhá asi 50 m umožňuje propojení červeného a modrého značení. Nás v tuto chvíli modré značení nezajímalo, ale využili jsme ho při zpáteční cestě. Od sedla jsme začali opět stoupat po červené značce směrem k Malému Jezerníku. Asi po 550 m jsme si odskočili severovýchodním směrem ke skalce, o které víme z dřívějších dob. Skalka se nachází asi 250 m západně od vrcholu Malého Jezerníku a když v 90. letech minulého století došlo k vykácení zničených stromů exhalacemi, vznikl ze skalky hezký kruhový výhled do okolí. Skalka (malý mrazový srub) je vysoká asi 3 m a široká cca 10 m. Dá se na ni poměrně snadno vylézt, ale hezký výhled umožní už jen pár let, než vyrostou okolní stromy, které nahradily původní porosty zničené exhalací. Na skalce je také dobře vidět vrstevnatost horniny (fylitická břidlice).

Od skalky jsme se vrátili na červeně značenou cestu a pokračovali k Malému Jezerníku (1208 m n.m.), kde se nacházelo rozbahněné rašeliniště s kvetoucím suchopýrem pochvatým a zbytky lesa. Rašeliništěm nás ale dobře provedl dřevěný poválový chodník. Od Malého Jezerníku, který je někde nazýván Kamzíkem, nás čekalo prudké stoupání k Velkému Jezerníku (1309 m n.m.), kudy opět částečně vede dřevěný poválový chodník. Část Velkého Jezerníku je už součástí Národní přírodní rezervace Praděd.

Od turistického rozcestníku Slatě na Velkém Jezerníku jsme pokračovali téměř po rovince až k turistické chatě Švýcárně. Švýcárna je po likvidaci chaty u Vřesové studánky nejstarší turistickou chatou v Jeseníkách. Toto místo s vodním pramenem (studánkou) ale bylo obývané už v dřívějších dobách. V mapě z r. 1736 je zde zakresleno obydlí pastýře, tzv. Česnekový dům. Skoro o 100 let později (r.1829) zde nechal kníže Lichtenštejn vybudovat salaš, na které se usadil švýcarský rodák J.Aegerlel. Díky rodákovi ze Simmentalu u Bernu se zdejšímu obydlí začalo říkat Švýcárna. Od r. 1844 začala Švýcárna sloužit také turistům a od r. 1860 pro ně fungovala i jako ubytovací hostinec. V 90. letech 19. stol. zde byla postavena nová chata s větší ubytovací kapacitou, která byla před 1. sv. válkou ještě rozšířena. U chaty roste ohrožený česnek sibiřský (správný botanický název zní pažitka pobřežní horská). Česnek dal název místnímu Česnekovému potoku pramenícímu na Švýcárně a Česnekovému dolu, který se nachází jihozápadním směrem od Švýcárny právě podél Česnekového potoka. Sem je ale právě kvůli česneku vstup přísně zakázán a původní turistická cesta do dolu byla zcela zrušena.

Od Švýcárny jsme pokračovali po asfaltové silnici, po které vede i červené a zelené turistické značení. U turistického rozcestníku Praděd, rozcestí pod vrcholem, jsme odbočili doleva a začali stoupat na Praděd (1491 m n.m.). O Pradědu jsme již na našich stránkách psali, např. zde. Doplníme jen tolik, že na Pradědu je zřejmě nejdrsnější podnebí na Moravě. Průměrná roční teplota zde činí 0,9C. Na Pradědu byla vybudována 32,5m vysoká kamenná rozhledna Habsburg ve tvaru románské hradní věže už na počátku 20. stol. (v r. 1912 byla zpřístupněna turistům). V přízemí byla restaurace. V r. 1959 se ale rozhledna díky špatné údržbě zřítila. Stávající stavba s telekomunikační věží byla započata v r.1970, přičemž k jejímu slavnostnímu otevření došlo r. 1980. Název Pradědu je odvozen od Vaterbergu (Otcova hora) a Altvateru (děd, starý otec). S českým překladem Praděd se setkáváme poprvé v r. 1848, ale o pár let se tento název vžil. V 17. a 18. stol. se ale používala pro Praděd jiná pojmenování: Keslichter Berg (Klínovcová hora), Neisser Schneeberg (Niská Sněžka), později i Sněžka nebo Wiesenberská Sněžka dle Loučné nad Desnou (dříve Wiesenberk). Během našeho výstupu na Praděd se zatáhlo a po obloze se honily hromy a blesky. My jsme ale měli tentokrát štěstí a déšť se nám vyhnul.

Z Pradědu jsme se vrátili zpět na Červenohorské sedlo. Při zpáteční cestě jsme ale využili dvojitého rozcestí v sedle mezi Výrovkou a Malým Jezerníkem. Z červeného značení jsme seběhli již výše zmiňovanou neznačenou travnatou cestičkou na modré značení. Modře značená lesní cesta se také nazývá „Lesní dálnicí“ nebo „Komunistickou“. Pokud jde o neznačenou cca 50m dlouhou cestičku propojující červené a modré značení, je potřeba upozornit, že je fakticky nelegální. CHKO se ji snažilo i zahradit, ale davy turistů (a běžkařů v zimě) si tuto zkratku vynutily. CHKO tak časem rezignovalo. Po modrém značení jsme pak pokračovali až k Červenohorskému sedlu. Za zmínku ještě stojí turistický rozcestník Skalní tabule, který je fakticky jen průchozím bodem, ne rozcestníkem. Nachází se zde přístřešek s posezením pro turisty. Místo je pojmenované po skupince skalek ukrytých asi 300m západním směrem v lesním porostu. Na závěr ještě zmíníme, že z modře značené cesty jsou hezké výhledy do údolí Desné, na Kouty nad Desnou i na Mravenečník, Dlouhé Stráně...