Ivča a Jirka

Na přelomu června a července jsme se po roce vrátili do Krkonoš. Pro první výlet jsme si vytipovali Důl Bílého Labe, který je považován za jedno z nejhezčích krkonošských údolí. My jsme se do tohoto údolí vrátili po 20 letech!! Až si říkáme, že to snad ani není možné, že určitě špatně počítáme…:-) V průvodcích se uvádí jedna nepřesnost, že Důl Bílého Labe začíná U Dívčí lávky a končí na Bílé louce. To je ale pravda jen částečná, protože mezi Dívčí lávkou a soutokem Čertovy strouhy s Bílým Labem (zde stojí i bouda U Bílého Labe) se údolí nazývá Čertův důl. Až od boudy U Bílého Labe se jedná skutečně o Důl Bílého Labe.

Úvodem ještě chceme upozornit, že hluboká krkonošská údolí vznikala v dávných dobách dvojím způsobem: pohybem ledovců nebo vodní erozí. Právě Důl Bílého Labe je ukázkovým příkladem druhé varianty, kdy divoké Bílé Labe pronikalo stále hlouběji do žulového podloží. Díky tomu dnes hluboké a úzké údolí připomíná tvar písmene V, kdežto Labský a Obří důl vymodelované ledovcem napodobují široký tvar písmene U.

Na výlet jsme se vydali ze Špindlerova Mlýna. Většina lidí ale toto horské středisko nazývá zkráceně Špindlem. Původně se jednalo o hornickou a dřevorubeckou osadu založenou v souvislosti s dolováním rud na úbočích Kozích hřbetů a Stohu. Dnes se jedná o horské a turistické centrum, které je ze všech stran obklopeno horskými hřebeny. Špindl se dělí na 4 hlavní části: Svatý Petr, Přední Labská, Labská a Bedřichov. Celková lůžková kapacita je zde dnes přes 10 tis. lůžek, což je cca 10x více, než kolik obyvatel zde má trvalé bydliště. Během zimní sezóny prý Špindl navštíví cca 700 tis. turistů!! Na přelomu června a července zde ale byl relativní klid a poloprázdno.

My jsme prošli Špindlem, přes Labe se dostali skrz bílý železobetonový obloukový most, který letos oslavil 100. výročí od jeho vybudování a stal se jednou ze zdejších dominant, a pokračovali po modrém značení po pravém břehu Labe na sever, tj. proti jeho proudu. Míjeli jsme jednotlivá restaurační a ubytovací zařízení, dolní stanici lanovky na Medvědín, bunkr (lehký objekt vzor 37, tzv. řopík)…, až jsme dorazili k srubu KRNAPu, kde se modré značení rozděluje. Rovně pokračuje do Labského dolu (tuto variantu jsme si nechali na další den), ale my odbočili na druhé modré značení doprava kolem soutoku Labe a Bílého Labe k rozcestí U Dívčí lávky.

Další cesta po silničce proti proudu Bílého Labe skýtá řadu výhledů na peřeje, kaskády a vodopádky v balvanitém korytu, jejichž výskyt je způsoben tektonickým pohybem horninových podloží. Postupně míjíme přítoky Bílého Labe ( Červený potok, Hřímavou bystřinu, Čertovu strouhu…) a vodopády Bílého Labe. Tato Weberova cesta byla vybudována v letech 1889-1891 a nese jméno po tehdejším vrchlabském děkanovi a čelním představiteli Krkonošského turistického spolku. Na konci 20. stol. došlo k její opravě a dnes slouží i jako cyklostezka (pouze k boudě U Bílého Labe) a její část v úseku od turistického rozcestníku U Dívčí lávky k odpočinkovému místu U Svozu je vhodná i pro vozíčkáře (cca 2,5km). Přibližně v polovině Weberovy cesty přicházíme k boudě U Bílého Labe, která byla postavena před 98 lety.

Bouda U Bílého Labe nabízí nejen poslední možnost občerstvení (pak až na Luční boudě), ale nachází se zde i křižovatka Weberovy a Dřevařské cesty: doleva vede žluté značení směrem ke Špindlerově boudě, doprava pokračuje žluté značení zpět ke Špindlu (jedná se o cyklostezku, kterou mohou cykloturisté přijíždějící od Špindlu po modrém značení využít, aby se od boudy nemuseli vracet stejnou cestou), doleva také vede okružní naučná stezka Čertův důl kolem Čertovy strouhy k hrazenářským výtvorům na horské bystřině a k bývalé kovárně. Samozřejmě se zde se žlutou kříží modré značení, po kterém jsme přišli i my, a pokračuje až k Luční boudě.

Stoupáním po modrém značení k Luční boudě jsme postupně přešli hranice II. a I. zóny národního parku, vstoupili do prvních porostů kosodřeviny a protnuli několik lavinových drah. Kde se zde laviny berou? Na Kozích hřbetech se tvoří vlivem silného větru velké sněhové převisy, které díky změnám počasí (např. oteplení) sjíždí do Dolu Bílého Labe. Proto bývá tato cesta v zimě uzavřena. Někdy se zde ale objevují mimo zimu i zemní „laviny“. Jedná se o bahnitokamenité proudy, které vznikají za silných přívalových dešťů a mohou mít objem i několika tisíc m³. Tato hmota sjíždí do Dolu Bílého Labe rychlostí několika km za hodinu. Určitý vliv zde mají i skalní sesuvy. Během našeho putování ale nic takového nehrozilo a za zády jsme měli krásné výhledy na krkonošské vrcholky (Kotel, Harrachovy kameny, Kozí hřbety…) a také na zaříznuté údolí Bílého Labe ve tvaru písmene „V“. Vystoupali jsme tak k Bílé louce, od které to už byl jen kousek na Luční boudu. Na bílé louce jsme se dostali na dosah krkonošským patnáctistovkám. Po pravé ruce máme Luční horu, třetí nejvyšší vrchol Krkonoš (1547m n.m.), a Studniční horu, druhý nejvyšší vrchol Krkonoš (1554m n.m.). Za Luční boudou se krásně vypíná náš nejvyšší vrchol Sněžka (1602m n.m.). Původně jsme zvažovali, jestli se po 4 letech na Sněžku nevrátíme, ale měli jsme trochu obavy  z přibývajícího času. Výstup na Sněžku jsme tak odložili na neurčito.

Na Luční boudě jsme využili místní restaurace k občerstvení (kdo si pamatujete zdejší bufet, už nefunguje). Tato bouda má několik nej: největší a nejstarší bouda v Krkonoších + nejvýše položená restaurace u nás – 1410m n.m. (na Sněžce je restaurace na polské straně). První zmínky o Luční boudě pochází z r.1623, a to dle letopočtu na kameni v základech první kamenné boudy, které byly objeveny v r. 1869 při přestavbě mlýnského kola. Navíc existuje přesvědčení, že tento letopočet se týkal přestavby a stavba zde stávala mnohem dříve. Hlavním zdrojem zdejší obživy býval chov dobytka, později poutníci na Sněžku. Ti také ocenili místní specialitu: horský bylinný sýr. Jak příval zájemců zvyšoval, bouda se začala rozšiřovat. Byla tak několikrát přestavována, ale i párkrát vyhořela. V zimě zde prý bývají až 8m vysoké závěje.

Pro zpáteční cestu do Špindlu jsme z Luční boudy zvolili červené značení po staré Bucharově cestě. Ta neklesá do Dolu Bílého Labe, nýbrž vede po jeho vrchním okraji. Prošli jsme kolem bývalé Rennerovy boudy, která byla postavena v r. 1797 bratry Rennerovými přes odpor příbuzných, kteří vlastnili Luční boudu. I zde se choval dobytek a bouda sloužila k ubytování pocestných. V r. 1938 i tato bouda vyhořela a už nebyla nikdy obnovena. Dnes se zde nachází jen nepatrné zbytky základů a Rennerova studánka.

Červené značení nás dovedlo až k malé odbočce na vyhlídkové místo nacházející se na Krakonoši (1422m n.m.). Krakonoš  je zároveň nejvyšším a nejvýchodnějším vrcholem Kozích hřbetů a nabízí krásné výhledy na západní Krkonoše, Jizerské hory a Lužické hory. Západní zakončení tohoto hřebenu, které se nazývá Železný vrch (1321m n.m.), se nachází přímo nad Špindlem. Ve střední části hřebene se nachází dva vrcholy: Kozí hřbety – V vrchol (1387m n.m.) a nižší Kozí hřbety (1318m n.m.). Vrcholová partie Kozích hřbetů je velmi úzká a chůze po původní cestě po hřebenu je z důvodu bezpečnosti zakázána. Hřebenová cesta tak pomalu mizí a zarůstá klečí. Je možné využít pouze značené cesty úbočím celého hřebene. My jsme od Krakonoše pokračovali úbočím po kamenité Bucharově cestě (stezce), která je značená červeně, a to až do Svatého Petra (Špindlerova mlýna). Chceme jen ostatní upozornit, že cesta místy prudce klesá a může být tak pro někoho náročná na kolena nebo klouby. Na závěr ještě chceme ke Kozím hřbetům uvést, že tento svororulový a křemencový hřeben se v průběhu 16. a 17. stol. využíval pro těžbu měděných, arsenových a stříbrných rud. Těžba rud na sebe nabalila i těžbu potřebného dřeva, což vedlo k devastaci Krkonoš. Lidé tak bývají často překvapení, když se dovídají, že Krkonoše byly před pár stoletími více zdevastovány než v současnosti.

Popsaná trasa měřila celkem 21km, přičemž bylo třeba celkově vystoupat 678m.