Ivča a Jirka

Na třetí červnový pátek jsme zavítali na Břeclavsko do vinařské obce Horní Bojanovice, která je součástí velkopavlovické vinařské oblasti. Obec leží asi 40km jižně od Brna nedaleko dálnice D2 na Bratislavu. První písemná zmínka o osadě Woyanowizcz se objevuje 9.4.1298. Název obce je odvozen od staroslovanského jména Bojan. Jednalo se tedy o osadu Bojanových lidí. Přívlastek Horní se objevuje až v r. 1464, zřejmě k odlišení od Dolních Bojanovic. Ve 14. stol. byla obec vladyckou vsí, v pozdějších letech se mezi majiteli vystřídaly i známé rody (páni z Kunštátu, Pernštejnové, kardinál Ditrichštejn). Bojanovice = vinařství, což byl i důvod, proč byl o tuto obec v minulosti takový zájem. Rozvoj vinařství měli nejdříve ve své režii feudálové a kláštery. Se zakládáním měst a příchodem německých kolonistů se karta začala obracet a největší vliv na rozvoj vinařství začala mít města. 14. – 16. stol. bylo pro rozvoj vinařství zlatým věkem. S 30-tiletou válkou přišla pro vinice pohroma (vpády vojsk, nemoci…), vinice zanikají a obnova nastává až v 18. stol. Vinice svojí rozlohou až do 19. stol. převyšovaly rozlohu polí. Další katastrofa se na vinice snesla ve 20. stol. v podobě škůdce révokaze. Ale i tento boj zdejší vinaři nakonec ustáli. Dnes žije v obci kolem 600 obyvatel a kulturní zvyklosti a tradice jsou zde stále dodržovány (dvoudenní krojované hody na sv. Vavřince, hodky – hodové dozvuky, žehnání vína, košt vína, zpívání vánočních koled na veřejném prostranství, vánoční písně s živou kapelou, velikonoční tradice chasy s velkou žílou, malování kraslic, stavění májek dívkám, starostovi a farářovi na poslední dubnovou noc apod.).

My jsme prošli Horní Bojanovice na východ a pokračovali ke křižovatce se silnicí spojující Boleradice a Němčičky. Asi po 350m jsme narazili na modré značení, po kterém jsme pokračovali východním směrem. Ze silnice jsme odbočili na lesní cestu, která nejdříve stoupala mezi vinohrady a polnostmi. Později nás zavedla na okraj lesa. Stále jsme pokračovali po modrém značení, ze kterého jsme si občas udělali odbočku vlevo, někdy vpravo, abychom se vrátili zpět a po modré pokračovali. Tímto způsobem jsme si i odskočili do Přírodní rezervace Velký Kuntínov, která byla vyhlášena před 25 lety za účelem teplomilné doubravy a panonské dubohabřiny. Jedná se o území o rozloze necelých 12ha s vzácnými rostlinami. Od rezervace jsme pokračovali k turistickému rozcestníku U Boudy. Zde už také začíná hranice další Přírodní rezervace Nosperk. Jen jsme sem nakoukli po pár cestičkách, jestli neobjevíme nějakou vzácnost (např. hnědenec zvrhlý), ale nezadařilo se. Dokonce jsme se předtím po cestě nedaleko vrchu Kuntinov soustředili na okolí cesty, neboť jsme měli na hnědence tip od našeho kamaráda a pravidelného návštěvníka našich stránek Jirky V. Letos nám ale nebylo souzeno a to jsme okraje lesů velmi pozorně sledovali. Zvažovali jsme ještě nakouknout do Přírodní rezervace Zázmoníky, ale už jsme to museli nechat na příště. Přece jenom jsme vyrazili po obědě a tím, že jsme se snažili pozorovat okolí, nešli jsme tentokrát žádným rychlým tempem. Na úrovní Zázmoníků jsme jen nakoukli do lesa a začali se otáčet na zpáteční cestu. Přesto jsme celkově nachodili 14km, přičemž stačilo vystoupat 127m.