Ivča a Jirka

V první polovině října jsme se vydali do Domašova. Tato obec se nachází cca 20 km západně od Brna. Dnes zde žije přes 600 obyvatel a jezdí sem z Brna integrovaná doprava. Obcí tak projíždí autobusová linka č. 401 (Brno-Velká Bíteš) a místní linka č. 410. Obec leží na okraji Českomoravské vrchoviny v mírném údolí náhorní roviny v nadmořské výšce asi 460m n.m. Okolí obce bylo osídleno už v nejstarších dobách (byly zde  nálezy z doby kamenné). Nejstarší písemná zmínka o obci pochází už z r. 1048, kdy český kníže z rodu Přemyslovců Břetislav I. daroval zdejší statek nově zřízenému Rajhradskému klášteru. Obcí prochází bývalá císařská silnice, která je dnes silnicí II. třídy. Pramení zde také říčka Bobrava. Vzdušnou čarou je to z Domašova kousek k dálnici D1 a k 9 křížům, které už znáte z naší dřívější fotogalerie.

Po prokličkování obcí jsme pokračovali po červené značce směrem na Javůrek. Nejdříve jsme mírným klesáním sestoupili k dálnici D1, kterou jsme přešli po mostě, a mírným stoupáním dorazili do obce Javůrek. Obec leží nad údolím Bílého potoka, kde se nachází osada Šmelcovna známá tradičním vítáním jara. Osada Javůrek byla založena v r.1399 u středověké cesty. Název pochází od velkého stromu javoru, který kdysi stával uprostřed návsi (vrtalo nám hlavou, proč se obec tedy nejmenuje Velký Javor, Javor, Javorák…, když byl tak velký…). Prošli jsme jižní a jihozápadní částí obce a pokračovali po společném zeleném a žlutém značení k turistickému rozcestníku Javůrek – rozcestí. Zde žluté značení pokračuje jihovýchodním směrem do Veverských Knínic. Tuto cestu jsme si nechali pro zpáteční cestu a zůstali věrní zelené turistické značce. Ta vedla Javůreckým polesím severovýchodním až východním směrem k obci Hvozdec.

Obec Hvozdec je velikostně srovnatelná s Javůrkem. Byla založena v r. 1317 jako osada vybudovaná u panského dvoru. My jsme ale až do Hvozdce nezacházeli. Využili jsme neznačenou polní silničku, která nás přes Melkranský potok (jeden ze 6 přítoků Veverky ústící do Brněnské přehrady) dovedla podél lesů a polí do Veverských Knínic.

Veverské Knínice jsou největší obcí, kterou jsme ten den procházeli. Dnes zde žije necelá tisícovka obyvatel. Název Knínice je odvozen ze staročeštiny od slova „knienie“, což znamenalo patřící kněžně. Název obce se postupem času stále měnil a nabýval různých podob: Německé Kněnice, Německé Knihnice, Kněhnice, Německé Kyničky, Knenich, Khnenic, Kniehnice, Kneknize, Chneniz…Až do konce 2. světové války se pak obec jmenovala Německé Knínice. Od r.1947 byla přejmenována na Veverské Knínice, což bylo odvozeno od říčky Veverka. V r.1233 vdova po českém králi Přemyslu Otakarovi I. založila klášter Porta coeli, přičemž tento klášter mimo jiné obdarovala i Knínicemi. První písemná zmínka je ale až v listině jejího syna moravského markraběte Přemysla z 31.10.1234. Poplatky, desátky a jiné povinnosti měli Knínice ke klášteru Porta coeli, ale ochranné právo nad vesnicí vykonával zeměpanský hrad Veveří. Za císaře Josefa II. byl klášter Porta coeli v rámci reforem zrušen a ves byla odkoupena Vilémem Mundym. Od té doby měly Knínice stejné pány jako hrad Veveří. Majitelé se ale docela často střídali. My jsme celou obcí prošli po žlutém značení, které nás provázelo směrem na severozápad.

Za obcí jsme začali prudce stoupat do lesů a pokračovali po žluté až zpět k turistickému rozcestníku Javůrek – rozcestí, kde jsme dnes už jednou byli. Po značené cestě jsme ale pokračovali jen asi 400m a před Javůrkem jsme u statku odbočili na jih na neznačenou polní cestu, která se časem změnila v silničku. Tunýlkem jsme prošli pod dálnicí D1 a vylezli u dvou rybníků nedaleko obce Říčky, která se rozkládá v údolí mezi řekou Bobravou a Říčanským potokem. Rybníky se nachází na Říčanském potoce, přičemž spodní rybník se nazývá Splávek a horní Bahňák. V turistické mapě byste ale tyto názvy hledali marně. Oba se nachází vzdušnou čarou jen asi 250m od dálnice D1. Pod Splávkem dnes chátrá stavba bývalého mlýna. Nicméně v r.2006 zde došlo k úpravě mlýnského náhonu z důvodu velkých břehových nátrží a velké hloubky koryta způsobené srážkovými přívalovými vodami. Ve spodní části strže byl vybudován kamenný brod kvůli přístupu a údržbě mokřadů a biokoridoru. V r. 2009 se pokračovalo v sanaci strže na Domašovském potoce a vybudování nových cest kopírující původní polní cesty, které propojují oba rybníky. U Splávku dnes žijí různé druhy vodního ptactva (my jsme ale objevili jen kačeny) a jsou zde i tůně pro obojživelníky (nevěděli jsme přesně kde, takže jsme díky vzrostlé trávě na ně nenarazili). Bahňák slouží ke koupání i odpočinku a do budoucna se má jeho rekreační zázemí rozšiřovat. My jsme zde objevili jen pár laviček a stolků, uzavřený bufet a stojan na kola. Nicméně musíme konstatovat, že byl u bahňáku neskutečný klid a my si mohli vychutnat pohodu, podzimní sluníčko a souznění s přírodou, a to jen „pár metrů“ od D1, po které zde není slechu, natož vidu. :-)

Od rybníků jsme se vrátili severozápadní polní cestou kolem bývalého JZD zpět do Domašova. Během popsaného výletu jsme nachodili 19,5 podzimních km. Se stoupáním to ale nebylo nijak hrozné, jenom 221m.