Ivča a Jirka

Druhý květnový týden jsme se utrhli na pár dní do Beskyd. Bohužel to byl ten týden, který v Beskydech docela propršel a následovaly nešťastné povodně. Naštěstí pro nás se zpočátku jednalo o přeháňky a bouřky, takže dokonce občas vykouklo i slunce, ve středu se ale mraky začaly držet v kopečkách a lilo v tahu přes 80 hodin. Z turistických cest se staly potoky a vodopády, z asfaltových cest říčky, skutečné vodní toky měly průtoky x-násobné… Po 3 propršených dnech jsme to vzdali a vrátili se o den dříve zpět do Brna. Udělali jsme dobře, protože další dny už bychom asi po stejných cestách neprojeli. Nicméně jsme se rozhodli, že naše fotogalerie z Beskyd zde budou vypadat optimisticky, protože i Beskydy, jako všechny naše kopečky, jsou úžasné…

Náš první výlet jsme naplánovali z Trojanovic. Jedná se o poměrně roztáhlou obec navazující na Frenštát pod Radhoštěm. Tato obec by se ale klidně mohla jmenovat „Potočná“, „Potokovice“ nebo nějak podobně, protože zde objevíte říčku Lomnou, Markův potok, Bystrý potok, Lubinu, Murasův potok, Radhoštnici, Malou Ráztoku, Lánský potok…, a spoustu jejich přítoků. Ves vznikla před 256 lety ze salašnických a pasekářských usedlostí. Obec měla i své slavné rodáky: sochař a malíř Jan Knebl, malíř Antonín Strnadel, jeho bratři Bohumír a Josef  Strnadlovi, kteří byli spisovatelé. Rodákům je zde věnované i místní muzeum.

My jsme prošli Trojanovice kolem Přehrázky na Lomné až k hotelu Ráztoka a lanovému centru Tarzánie. V těchto místech jsme začali řešit dilema, jestli na Pustevny pokračovat po modré, nebo se vydat po zelené na hřeben Radhoště. Lanovku, která odtud vede na Pustevny, jsme zamítli z principu (pěšky je pěšky, až budeme jednou nemohoucí, budeme jezdit lanovkou). Navíc nahoře jsme zjistili, že ji pouští tak asi 1x za hodinu. Modrou jsme také zamítli, když jsme viděli to množství vody valící se po cestě, a rozhodli se pro zelenou. Tato volba nám ale vydržela jen pár set metrů a z důvodu schůdnosti cest jsme využili původní silničku na Pustevny, kde je dnes zákaz vjezdu motorových vozidel, a v mapách je značená jako cyklostezka č. 6016. Vůbec jsme ale nelitovali. Stoupání na Pustevny nám zpříjemňovali zástupci z říše hmyzu i flóry, krásná příroda, potoky-nepotoky hučící ze svahů, ptáci, kteří ale byli rychlejší než naše spoušť… A protože počasí odradilo veškeré případné turisty, tak jsme po cestě absolutně nikoho nepotkali!! Vlastně ano, jednoho šíleného cyklistu, který se proti nám vyřítil od Pusteven neskutečnou rychlostí. Asi ujížděl před blížící se bouřkou. K našemu překvapení i turisté na Pustevnách byli naprostou výjimkou. Vzhledem k tomu, že se jedná o jedno z nejnavštěvovanějších horských středisek v Beskydech, byla tato opuštěnost pro nás skutečně překvapením.

Pustevny jsou sedlem mezi vrcholy Radhošť a Tanečnice. Své jméno, jak se dá vytušit, získaly po poustevnících, kteří žili v okolních jeskyních v 18. a 19. stol. Poslední z nich se prý jmenoval Felix, který údajně zemřel v r. 1874. Mezi poustevníky byl prý francouzský princ, nebo třeba syn frenštátského tkalce, který vykupoval svým asketickým životem (sbíral kořínky, modlil se za lidi, kteří mu nosili jídlo a v době nouze sám chodil se svým oslíkem po kraji žebrat) posmrtný klid svého otce. Pravdou je, že poustevníky připomíná několik polozesutých jam v okolí útulen. V jedné z nich byla při průzkumu nalezena stará rytina, zvon a obraz trojjedinného boha (hlava se 3 obličeji).

My jsme se od Pusteven vydali po červeném značení k Mořskému oku. Jak mnozí víte, mořská oka vznikala díky ledovcům, které je vytvářely v horách. Toto Mořské oko je ale výjimkou, protože bylo vytvořeno v r. 1894 uměle, a to turistickým spolkem z mokřadu. Zřejmě bylo turistům líto, že se zde tato kouzelná oka nevyskytují, a tak využili lesní mokřad, který prohloubili a Mořské oko bylo na světě. Okamžitě se stalo vyhledávanou atrakcí. Oblíbili si jej i místní obojživelníci. Usídlily se zde prý 3 druhy čolků (obecný, horský a karpatský). My jsme ale měli smůlu, protože jsme zde neobjevili vůbec nic. Zřejmě čolci tušili blížící se bouřku a proto zmizeli neznámo kam. Nechali jsme se inspirovat počínáním těchto živočichů a před bouřkou jsme se vrátili zpět na Pustevny.

Využili jsme zde jednu ze staveb postavených dle návrhu slovenského architekta Dušana Jurkoviče, který se nechal ovlivnit lidovou architekturou a dobovou secesí. Využili jsme azyl Libušína, kde jsme se místo zmokání občerstvili. Tato stavba byla jídelnou (dnes restaurací). Její interiér je vyzdoben malbami, které provedl Karel Štapfer inspirovaný Mikolášem Alšem (Radegast, sv. Václav, Jánošík, Ondráš, Juráš…). Mimo Libušína zde stojí Stará Pustevna, Maměnka, zvonice, rozhledna Cyrilika…Dřevěným stavbám hrozila v minulosti  několikrát zkáza. Jednak se tento unikátní komplex chystala zničit ustupující německá armáda (zabránila jim v tom prý 2. slovenská partyzánská brigáda M.R.Štefánika), po válce se také uvažovalo, jestli má smysl zchátralý komplex opravovat. Ke zbourání nedošlo díky zásahu samotného Jurkoviče. Po pádu komunismu zůstaly Libušín i Maměnka bezprizorní. Naštěstí se dostal komplex staveb pod Valašské muzeum v Rožnově, které se pustilo do obnovy. Dnes je zde restaurace, kde je kolem stolů umístěno přesně 100 vyřezávaných židlí.

Po občerstvení jsme vyrazili směrem na Radhošť… Protože jsme ale při zpracování této fotogalerie zjistili, nakolik je bohatá, rozhodli jsme se ji rozdělit do dvou částí. Takže pokračování se chystá…:-) Proto je také Radhošť v nadpisu v závorce.